Něco málo o stylu Chen

Většinou je vznik bojového systému tai-či spojován s rodinou Chen. Ta původně žila v kraji Hongtong, provincii Shanxi. V roce 1369 se přestěhoval Chen Pu s rodinou do vesnice Changjang v kraji Wengxian, provincii Henan. Vesnice byla přejmenována na Chenjiagou. Toto jméno jí zůstalo dodnes. Vznik základů stylu tai-či je kladen do 17. století. Chen Wangting (?-1719), patřící k 9. generaci rodiny Chen, úspěšně složil císařské civilní i vojenské zkoušky a v roce 1641 se stal důstojníkem místní národní gardy. Po pádu dynastie Ming v r. 1644 se vrátit do rodné vesnice, kde se ve volných chvílích zabýval studiem bojových umění. Na základě bojových technik své rodiny a nejlepších prvků boxu, zpracovaných generálem Qi Jiguangem (1528-1587), se kterými se seznámil za svého působení v gardě, a starodávných metod cvičení vnitřní energie daoyin a tuna, vypracoval vlastní bojový systém. Výrazně se lišil od tehdejších systémů založených převážně na fyzické síle a rychlosti. Vedle tvrdých pohybů a úderů využíval i měkké, vedle rychlých i pomalé všechny však spojené do plynulých, nepřerušovaných akcí. Základ tvořilo 5 postojů a 8 pozic (technik) rukou. Původně se v stylu Čen cvičily sestavy, zápas dvojic tuishou a cvičení s kopím bez používání chráničů. Tuishou sestavil Chen Wanting proto, aby se cvičící naučil jak rozdělovat svou vlastní sílu, tak využívat sílu protivníkovu ke svému vítězství. Protože většina sestav byla velmi dlouhá, ustálil se pro ně název changquan (dlouhý box). Počet sestav budoucího tai-či se postupně zredukoval na 5 a procvičuje 13 základních technik rukou a nohou, sestavu changquan o 108 formách a sestavu paochui (dělový box). Dalším vývojem sestavy postupně zjednodušoval a racionalizoval. Výraznou postavou, která zdokonalila tai-či a přispěla k jeho rozšíření i mimo komunitu vlastní rodiny byl Chen Changxing. Patřil ke 14. generaci rodiny Chen. Tai-či se později v Chenjiagou rozdělil do "nového" a "starého" stylu. Chen Changxing se věnoval cvičení starého stylu, Chen Yupen stylu novému. Poznámky Daoyin - cvičení charakteristické vědomým řízením čchi fyzickými pohyby (jejich prostřednictvím). Proud čchi může být veden systémem jingluo skrz vnitřní orgány nebo po povrchu těla. Tuna - orientuje se na obnovu a dodání energie lidskému tělu a aktivaci vnitřních orgánů i funkcí těla pomocí regulovaného dýchání. Užívá speciálních metod nádechů, výdechů i zadržování dechu. Changquan (dlouhý box) - název stylu byl odvozen na základě přirovnání k Dlouhé řece, Chang Jiang - též Yangzi Jiang. Paochui (dělový box) - název stylu je odvozen od síly, uplatňované při úderu pěstí měl by být tak účinný jako výstřel z děla.

Dýchání při cvičení

Při cvičení tai-či je důležité hluboké břišní brániční dýchání. Při vdechu bránice klesá, břicho se vydouvá. Při výdechu se bránice díky stažení svalů (tzn. vtažení břicha) zvedá. Nádech i výdech jsou vedeny nosem. Ramena musí zůstat stále uvolněna a spuštěna. Vdech i výdech musí být pomalý a obě fáze dechu by měly být stejně dlouhé. Do té doby, než dostatečně zvládnete celou sestavu cviků s využitím výše uvedených principů, musí být vaše dýchání zcela přirozené. To znamená, že nádech i výdech nejsou bezprostředně spojeny s provedením určitého pohybu nebo cviku. Je nezbytné se vyvarovat napětí a zadržení dechu. Vdech musí plynule přecházet ve výdech a naopak. Jestliže cítíte, že váš dech není klidný a snadný, nebo že přísun kyslíku není adekvátní k nárokům vykonávaného cvičení, lze jej upravit. Malý dechový cyklus může být vykonán mezi obvyklým výdechem a nádechem. Toto malé prsní dýchání se nebude plést s hlubokým břišním dýcháním. Po zvládnutí přirozeného dýchání lze postupně přistoupit ke složitější variantě dýchání - dýchání koordinovanému s prováděným cvikem.

Zbraně v Taijiquan stylu yang

Kopí Qiang Tyč Gung Meč Jian

Základní Postoje

Poznámka Na třech následujících obrázcích je znázorněn pouze levý postoj. Pravý postoj je analogický. Otisk zatížené nohy je vybarven. V žádném z uvedených postojů by se nemělo koleno dostat dále vpřed než nad konečky prstů nohy. Při pohybu vpřed jdeme přes patu, při pohybu vzad přes špičku. Je nutné vyvarovat se předčasného přenesení váhy najednou na celé chodidlo. Výška postojů Začátečník by měl cvičit ve vyšších postojích a s přibývajícími zkušenostmi je postupně snižovat. Pro cvičení v nízkém postoji je nutné získat dostatečnou dovednost a fyzickou kondici. Nižší postoj pomáhá získat nejen sílu v nohou, ale i lépe vést čchi do dolních částí těla. Příliš nízko posazené těžiště však může být příčinou nemotornosti pohybů nohou a z toho vyplývající ztráty mobility. Tai-či vyžaduje jak stabilitu, tak i mrštnost. Dobrý cvičenec by se měl pohybovat jako kočka. Neobratná práce nohou kazí efekt, ale i krásu celého cvičení Gongbu Přední noha, směřuje špičkou vpřed. Je ohnuta v koleně tak, že kolmice spuštěná z jeho přední strany by se dotkla špičky palce této nohy, případně může být holenní kost kolmo k zemi. Spočívají na ní asi dvě třetiny váhy těla. Zadní noha je přirozeně propnutá v koleně, špička směřuje vpřed stranou. Šíře postoje je dána šíří ramen, délka a výška postoje závisí na individuálních schopnostech cvičících. Používá se nejčastěji při pohybu vpřed. Xubu Zadní noha, na níž spočívají přibližně tři čtvrtiny váhy, je pokrčena v koleni do polovičního dřepu, špička směřuje vpřed stranou. Přední noha je natažená vpřed (koleno mírně ohnuto), špička chodidla se dotýká podlahy. Používá se i modifikace se stojem přední nohy na patě. Postoj je nízký, nohy jsou umístěny ze stran těsně u středové osy. Používá se nejčastěji při pohybu vzad. Pubu Hluboký dřep na noze, která je špičkou vytočena vně šikmo vpřed. Druhá noha (po ukročení stranou) má celou plochu chodidla na podlaze, špička směřuje přímo vpřed, je umístěna za úrovní osy nohy ve dřepu. Mabu Široký stoj rozkročný, nohy pokrčeny v kolenou, špičky vpřed, váha rovnoměrně rozložena na obě nohy. Výška postoje závisí na individuálních schopnostech. Používá se např. při dechových cvičeních, silových cvicích rukama. Bingbu Stoj spojný, ale mezi chodidly je mezera na dva prsty, váha je rovnoměrně rozložena na obě nohy. Používá se pří pozdravu a na začátku a konci cvičené sestavy. Baibu Nohy jsou rozkročeny na šíři ramen, špičky vpřed, váha rovnoměrně rozložena na obě nohy. Používá se jako výchozí postoj, z kterého se již bezprostředně provádí první cvik, dále pak při nástupech, vysvětlování, dechových cvičeních.

Zasady pro cvičení taijiquan

Všeobecné zásady Režim treninků je nutno sestavit s ohledem na zdravotní stav a fyzickou připravenost cvičícího. Cvičit je nejlépe ráno nebo večer. Nejdříve však hodinu po jídle. Ke cvičení je nejvhodnější klidné místo, kde neruší vnější vlivy a kde je dostatek čerstvého vzduchu. Oděv musí být volný, nesmí bránit v pohybu. Obuv by měla mít měkkou podrážku, případně s nízkým podpatkem. Kouřit by cvičící neměl nejméně hodinu před cvičením. Před zahájením cvičení je nutné udělat alespoň krátkou rozcvičku. Cvičení tai-či by mělo být zahájeno základními pohyby a sestavou 24 cviků. Pro pokročilejší zájemce existují další složitější sestavy. Kritériem správného provedení cvičení je pocit příjemného tepla v celém těle, lehké zvlhnutí pokožky (nikoliv však zapocení) a pocit pohody a lehkosti. Nedoporučuje se cvičit až do únavy a vyčerpání. Předpoklady Za předpoklady vedoucí k úspěšnému zvládnutí tai-či považují čínští experti na bojová umění především: pravidelné, nejlépe každodenní cvičení cvičení pod vedením zkušeného učitele snahu o důsledné zachovávání principů a zásad tai-či cvičení duševních schopností (mentální aspekt tai-či) v době, kdy nelze cvičit fyzicky. To znamená soustředit se na všechno, co cvičící dělají, zachovávat kompletní uvolnění při odpočinku. Toto lze cvičit a zdokonalovat v kterékoliv chvíli běžného života. Vlastnosti Rozhodujícími vlastnostmi vedoucími k úspěchu ve cvičení tai-či jsou: sebedůvěra, ale také veliká pokora vytrvalost trpělivost odhodlanost svědomitost rozhodnost Bariéry Naopak jako nejčastější bariéry působí: ignorování základních dovedností: Cvičící podceňuje jednoduché základní techniky. I v tai-či platí, že k mistrovství je nutno postupovat od snadného k obtížnému, od jednoduchého k složitému. zanedbávání cvičení: Nepravidelné, pouze občasné cvičení a jeho zaměření jen na určité speciální techniky nemůže přinést očekávaný úspěch. Energie se kumuluje v jednom místě, zatímco jinde chybí. očekávání rychlých výsledků: Stejně jako u ostatních stylů wushu ani v tai-či neexistuje způsob jak rychle dosáhnout mistrovství. spokojenost s povrchním porozuměním: Po dosažení dílčích úspěchů se někteří cvičící spokojí s málem, které znají a již se nesnaží o porozumění pravé podstaty tai-či. přecenění vlastních sil, možností a schopností: Zatímco tai-či jako cvičením pro zdraví se mohou zabývat lidé různého věku, konstituce a zdravotního stavu, pro jeho sportovní a bojové uplatnění jsou nezbytné určité fyzické a psychické předpoklady; stejně tak není vhodné, aby začátečníci bez zvládnutí základních technik začali rovnou s nácvikem soutěžních sestav. technické chyby při cvičení: Přílišná strnulost nebo uvolněnost, nevyužívání pohybu boků a další.

Zakladatelé

O vzniku tai-či existuje mnoho legend. Autorství bývá přisuzováno různým lidem. Jako zakladatelé jsou uváděni např.: Xu Xuanpin, žil údajně v polovině 8. století a zabýval se zkoumáním tajemných sil. Zhang Sanfeng, žil za dynastie Tang (618-907) a vytvořil z technik a principů čtyř samostatných škol bojových umění Xu, Cheng, Yu a Yin, základy pozdějšího tai-či. Li Daozi, žil za dynastie Tang, vytvořil styl Xiantianquan (styl "fáze před stvořením vesmíru"), který je označován za pravzor tai-či. Han Gongyue, žil v 10. století, autor stylu Xiaojiutian ("devíti malých nebes"), předchůdce tai-či. Zhang Sanfeng, taoistický alchymista, žil v době panování císaře Huizonga ve 12. století za dynastie Yuan (1279-1368) ve Wudangu, naučil se stínovému boxu (tai-či) údajně při božském vnuknutí ve snu přímo od Velkého císaře Xuanwu. Zhang Sanfeng (jinak též Zhang Tun resp. Zhang Qunbao) nar. 9. 4. 1247, taoistický poustevník, zabýval se problematikou nesmrtelnosti. Zvládl bojový styl shaolinquan a obohatil ho o cvičení daoyin. Způsoby dosažení nesmrtelnosti zdokonaloval ve Wudangských horách. Výsledkem jeho úsilí je systém, který posléze dostal název TAI-ČI ČUAN (taijiquan). Den jeho narození je slaven vyznavači tai-či jako tradiční svátek. Zhang Sanfeng (jinak též Zhang Zhenren). Jako taoistický mnich přišel v r. 1394 do Wudangských hor, kde uviděl souboj straky (v některých verzích jeřába nebo jen "ptáka") s hadem. Při souboji pochopil proměny tai-či: měkkým přemáhat tvrdé, točit se jako tai-či. Na základě tohoto poznání, které je v souladu s teorií Knihy proměn, formuloval základy tai-či. Chen Wangting (? -1719) jinak též Chen Zhouting z Chenjiagou. Jeho bojový styl se zpočátku velice podobal ostatním vnějším, tvrdým stylům. Na sklonku svého života však byl pod silným vlivem taoismu, což se odrazilo i v jeho bojových sestavách. Staly se měkčími, pohyby plavnějšími a okrouhlejšími a větší důraz byl kladen na správné dýchání. Wang Zongyue z provincie Shanxi přinesl tai-či do Honangu za vlády Qianlonga (17361795). Jednou údajně projížděl přes Chenjiagou, kde se potkal s vesničany cvičícími formu boxu zvanou paochui. Několika příslušníky rodu Chen byl vyzván k souboji. Vždy však zvítězil, což na vesničany velmi zapůsobilo. Požádali proto Wanga, aby u nich na krátkou dobu zůstal a naučil je svou bojovou metodu. Žádosti vyhověl a pomohl jim modifikovat jejich tvrdý styl do měkčího tai-či. Tai-či rozpracoval i teoreticky. Nejdůležitější však není, zda zakladatelem tai-či je Zhang Sanfeng nebo někdo jiný, jestli žil jeden nebo několik mužů stejného jména a ani to, zda tai-či vznikl o sto let dříve nebo později. Důležité je, že vůbec vznikla že působí tak, jak působí. Tai-či patří ke školám a stylům wushu, které jsou označovány jako vnitřní, resp. měkké. Jsou tak nazývány proto, že využívají vnitřní síly člověka. Pohyby jsou měkké, oblé, vedené po křivce. Sílu protivníka využívají k vlastnímu vítězství. Tento druh bojových umění má původ v taoistických klášterech posvátných hor Wudang.

Základní tvary rukou

Ve cvičení tai-či je uplatňováno několik základních tvarů rukou, z nichž každý má své výhody a zvláštní vnitřní působení. Zhang - otevřená dlaň Prsty jsou přirozeně nataženy (lehce ohnuty) a nepatrně roztaženy, palec směřuje do strany. Ve středu dlaně je mělká prohlubeň, tzv. tygří past. Gou - pařát Prsty jsou ohnuty a sevřeny tak, že se špičkami dotýkají. Prostor mezi palcem a ukazovákem se blíží tvarem kruhu a ruka je ohnutá v zápěstí. Quan - pěst Prsty jsou přirozeně, bez napětí sevřeny v pěst. Palec leží na druhých článcích ukazováčku a prostředníčku.

Dantian

Tradiční čínská taoistická teorie rozlišuje tři oblasti soustředění životní energie horní, lokalizovanou do mozku a místa mezi obočím ("třetí oko") střední, umístěnou v hrudníku (soustřeďuje působení země a kosmu) dolní, nacházející se v podbřišku, mající pro vedení čchi největší význam. Zvláště pak místo nazývané "moře dechu" umístěné na tři prsty pod pupkem. Tyto oblasti jsou nazývány dantian (rumělková pole).

Čchi - Vitální energie

Vitální síla, nazývaná v Číně čchi, je nezbytným předpokladem našeho života. Dostáváme ji do vínku při narození a s postupem věku její množství klesá až do jejího úplného vyčerpání - a to i přes její doplňování dechem a stravou. Stejně jako krev tekoucí určitým řečištěm má i čchi své kanály (meridiány, dráhy, t'ingy, cesty...), kterými proudí podle určitých zákonitostí. Problematiku proudění čchi rozpracovala tradiční čínská medicína a využívá ji např. v akupunktuře, ale i jinde. Dráhy řádné i mimořádné, body umístěné na drahách i mimo ně, čchi vrozená (vnitřní) i získaná (vnější), její kolování po drahách v opakujících se cyklech, ovlivňování kvantity i kvality čchi - to vše je dosti složité. Pro úvodní informaci však stačí konstatování, že tai-či "pracuje" s vitální energií, umožňuje a podporuje její plynulé proudění lidským organismem (což je jednou ze základních podmínek zdraví), ovlivňuje její spotřebu a při dodržování základních principů akumuluje nadbytečnou vitální energii v oblasti podbřišku (místě zvaném dolní dantian) k dalšímu použití.

Zdravotní učinky taijiquan

Zdravotní působení Jak již bylo výše uvedeno, tai-či má velice pozitivní vliv na zdraví. Od prevence až po léčebné působení. Počínaje bolestmi zad a hlavy přes zvýšení psychické odolnosti vůči stresu až po civilizační choroby. Vysoký krevní tlak, obezita, neplodnost, nervozita - to, a ještě mnoho dalšího můžete pozitivně ovlivňovat cvičením tai-či. Čínská akademie věd a další renomované instituce provedly různé výzkumy na lidech, cvičících sestavu "24 cviků stylu Jang". Jejich výsledky konstatují, že cvičením dochází ke zlepšení srdeční a dechové funkce, poklesu hladiny cholesterolu, zpomalení řídnutí kostí, synchronizaci a zlepšení mozkové činnosti a paměti. Cvičení stimuluje činnost orgánů umístěných v dutině břišní a přispívá i ke zlepšení látkové výměny. Nelze opomenout ani jeho příznivý vliv na kloubní a svalový systém a řadu dalších, i chronických, onemocnění. Byly konstatovány také výrazné antistresové a antineurotizační účinky. Z pohledu zdravotního je tai-či nejen fyzickým cvičením, ale i speciálním a vědomým tréninkem centrální nervové soustavy. Duševní činnost je zde důležitější než fyzické pohyby. U citlivých jedinců se mohou projevit efekty cvičení již při pouhé představě cvičení. Nejvhodnější však je spojit tělesné s duševním, protože ten, kdo se omezí jen na fyzické pohyby, nikdy nepozná skutečnou hodnotu tai-či.

Taijiquan-zajímavosti

Taijiquan vás vede k cestě, kterou můžete používat energii ke komunikování s přírodou, k vašemu tělesnému i duševnímu zdraví. Pojem Taijiquan lze interpretovat jako bojové umění využívající principů tchaj-t´i (jin a jang). Je důležité mít na paměti, že ačkoli je taiji cvičením pro zdraví, v první řadě bylo vytvořeno jako bojové umění Taijiquan se stal uznaným pro svůj zdravotní a relaxační prospěch právě tak jako pro svou estetickou krásu. Současně jsou pohyby taijiquan přirozeně krásné, propracované a zdravě vitální. Proto je Taijiquan pokládáno za čínský kulturní poklad. Třpyt, který tento drahokam vydává, je bez hranic. Kombinuje učení o dynamice (síla, energie, pohyb a vztah mezi nimi) s teoriemi tradiční čínské medicíny - postupným uvolněním zjemnit své pohyby, až se v nich nahromadí síla - pevnost. Důležitým principem je udržení harmonie mezi jemností a sílou. Při cvičení je dech, vědomí a pohyb neoddělitelně spojeny. Kombinace koordinovaných pohybů rukou, těla, očí a jednotlivých kroků bojových umění s technikami koncentrovaného vynaložení vnitřní síly a cvičení hlubokého dechu (Tao-jin a Tchuna). Tchaj-t´i učí, nejen jak dobít energii, ale jak energii přeměnit, starou energii vypustit a novou vpustit. Energie se nesmí hromadit, musí cirkulovat. Když se člověk stále snaží dobít, je paradoxně čím dál víc unavený, protože ho právě unavuje, že to ohromné množství nashromážděné nové energie drží v těle. Než začnete cvičit, je vhodné seznámit se se základními pojmy na kterých je založeno. Skutečné umění nepřichází díky rozvoji fyzické síly, ale především díky dokonalému porozumění a využití vnitřní síly - Čchi. V části "Kořeny" se seznámíte s termíny, jako je čchi, pět elementů, wu-ťi, jin a jang, meridiány a energetické místa atd.. "Jediný princip, to je výchozí bod umění taijiquan, harmonická qi středu uvnitř břicha, to je tchaj-t´i." ( Sun Lutang ) Vnitřní bojové umění Tchaj-ti čchuan je považován za "vnitřní" bojové umění, díky kombinaci dýchání se znalostmi vnitřního těla, používání centra "dantien" a energie qi. Historicky vychází ze starých taoistických principů yin a jang, navzájem se doplňujících protikladů. Pokud je Taijiquan cvičeno správně, jsou tyto principy vidět v podobě pohybů: otvírání a zavírání měkkosti a tvrdosti expanzi a smrštění rychlosti a pomalosti plnosti a prázdnotě Důležitým prvkem, na který se klade při cvičení veliký důraz, je aplikace kruhových pohybu ("energie navíjení hedvabí"), zlepšování stability a uvolněnosti, dýchání a klidnou mysl. Druhy stylů Na základě 32 forem obsažených v Jiguangově knize Zásady Taijiquan vytvořil Chen Wangting sestavu postupů pro toto cvičení. Chen Wangting spojil bojové umění s technikami Tao-jin (koncentrovaného vynaložení vnitřní síly) a Tchu-na (cvičení hlubokého dechu). Tato jedinečná vazba stála u zrodu všech stylů. Historicky se Čchen vyvinul jako ucelený bojový systém. Postupem času bylo Tai-ji předáváno následujícím generacím a vzniklo několik dalších stylů, avšak vycházející ze stejných principů. Tak vznikl po prvním stylu Chen (Čchen) dnes nejrozšířenější styl Yang, dále Sun, Zhaobao, dva styly Wu a další. Plnohodnotné bojové umění Oblíbenost tchaj-t´i je způsobena převážně jeho léčebnými účinky, ale nemělo by se zapomínat na to, že se stále jedná o plnohodnotné bojové umění a při správném tréninku se dá velice dobře využít k boji. Cesta k bojovému využití je však dlouhá a vyžaduje pravidelné náročné cvičení sestav a přetlačování rukou (tuej shou) po dobu několika let.

JIN - JANG

Dva základní principy, dva protiklady, které podle východních nauk tvoří všechno bytí. Jejich úplná harmonie je ideálním stavem, který je v souladu s tím, čemu se říká Tao. V nalézání jednoty protikladů se uskutečňuje bytí. Veškeré bytí je projevem Tao. Původní význam slova jin je oblačnost, zakalení. Původní význam slova jang je korouhev, kterou na slunci pohybuje vítr. Tato pojmenování nelze pochopitelně chápat doslova, ale pouze jako pokus o vyjádření něčeho, co slovy vystihnout nelze. Totiž každý pojem, který je naše lidská mysl schopna vytvořit je již dávno zahrnut v pojmech jing, jang a tao. Ve vlastním textu Knihy proměn se pojmy jin a jang vůbec nevyskytují, nenajdeme je ani ve starších komentářích. Místo toho se mluví se o měkkém a tvrdém prvku. žena - muž temnota - světlo černé - bílé dole - nahoře vlevo - vpravo vzadu - vpředu studené - horké vlhké - suché slabé - silné měkké - tvrdé příjmající - tvořivé země - nebe sever - jih Měsíc - Slunce