Zbraně v Taijiquan stylu yang

Kopí Qiang Tyč Gung Meč Jian

Základní Postoje

Poznámka Na třech následujících obrázcích je znázorněn pouze levý postoj. Pravý postoj je analogický. Otisk zatížené nohy je vybarven. V žádném z uvedených postojů by se nemělo koleno dostat dále vpřed než nad konečky prstů nohy. Při pohybu vpřed jdeme přes patu, při pohybu vzad přes špičku. Je nutné vyvarovat se předčasného přenesení váhy najednou na celé chodidlo. Výška postojů Začátečník by měl cvičit ve vyšších postojích a s přibývajícími zkušenostmi je postupně snižovat. Pro cvičení v nízkém postoji je nutné získat dostatečnou dovednost a fyzickou kondici. Nižší postoj pomáhá získat nejen sílu v nohou, ale i lépe vést čchi do dolních částí těla. Příliš nízko posazené těžiště však může být příčinou nemotornosti pohybů nohou a z toho vyplývající ztráty mobility. Tai-či vyžaduje jak stabilitu, tak i mrštnost. Dobrý cvičenec by se měl pohybovat jako kočka. Neobratná práce nohou kazí efekt, ale i krásu celého cvičení Gongbu Přední noha, směřuje špičkou vpřed. Je ohnuta v koleně tak, že kolmice spuštěná z jeho přední strany by se dotkla špičky palce této nohy, případně může být holenní kost kolmo k zemi. Spočívají na ní asi dvě třetiny váhy těla. Zadní noha je přirozeně propnutá v koleně, špička směřuje vpřed stranou. Šíře postoje je dána šíří ramen, délka a výška postoje závisí na individuálních schopnostech cvičících. Používá se nejčastěji při pohybu vpřed. Xubu Zadní noha, na níž spočívají přibližně tři čtvrtiny váhy, je pokrčena v koleni do polovičního dřepu, špička směřuje vpřed stranou. Přední noha je natažená vpřed (koleno mírně ohnuto), špička chodidla se dotýká podlahy. Používá se i modifikace se stojem přední nohy na patě. Postoj je nízký, nohy jsou umístěny ze stran těsně u středové osy. Používá se nejčastěji při pohybu vzad. Pubu Hluboký dřep na noze, která je špičkou vytočena vně šikmo vpřed. Druhá noha (po ukročení stranou) má celou plochu chodidla na podlaze, špička směřuje přímo vpřed, je umístěna za úrovní osy nohy ve dřepu. Mabu Široký stoj rozkročný, nohy pokrčeny v kolenou, špičky vpřed, váha rovnoměrně rozložena na obě nohy. Výška postoje závisí na individuálních schopnostech. Používá se např. při dechových cvičeních, silových cvicích rukama. Bingbu Stoj spojný, ale mezi chodidly je mezera na dva prsty, váha je rovnoměrně rozložena na obě nohy. Používá se pří pozdravu a na začátku a konci cvičené sestavy. Baibu Nohy jsou rozkročeny na šíři ramen, špičky vpřed, váha rovnoměrně rozložena na obě nohy. Používá se jako výchozí postoj, z kterého se již bezprostředně provádí první cvik, dále pak při nástupech, vysvětlování, dechových cvičeních.

Zasady pro cvičení taijiquan

Všeobecné zásady Režim treninků je nutno sestavit s ohledem na zdravotní stav a fyzickou připravenost cvičícího. Cvičit je nejlépe ráno nebo večer. Nejdříve však hodinu po jídle. Ke cvičení je nejvhodnější klidné místo, kde neruší vnější vlivy a kde je dostatek čerstvého vzduchu. Oděv musí být volný, nesmí bránit v pohybu. Obuv by měla mít měkkou podrážku, případně s nízkým podpatkem. Kouřit by cvičící neměl nejméně hodinu před cvičením. Před zahájením cvičení je nutné udělat alespoň krátkou rozcvičku. Cvičení tai-či by mělo být zahájeno základními pohyby a sestavou 24 cviků. Pro pokročilejší zájemce existují další složitější sestavy. Kritériem správného provedení cvičení je pocit příjemného tepla v celém těle, lehké zvlhnutí pokožky (nikoliv však zapocení) a pocit pohody a lehkosti. Nedoporučuje se cvičit až do únavy a vyčerpání. Předpoklady Za předpoklady vedoucí k úspěšnému zvládnutí tai-či považují čínští experti na bojová umění především: pravidelné, nejlépe každodenní cvičení cvičení pod vedením zkušeného učitele snahu o důsledné zachovávání principů a zásad tai-či cvičení duševních schopností (mentální aspekt tai-či) v době, kdy nelze cvičit fyzicky. To znamená soustředit se na všechno, co cvičící dělají, zachovávat kompletní uvolnění při odpočinku. Toto lze cvičit a zdokonalovat v kterékoliv chvíli běžného života. Vlastnosti Rozhodujícími vlastnostmi vedoucími k úspěchu ve cvičení tai-či jsou: sebedůvěra, ale také veliká pokora vytrvalost trpělivost odhodlanost svědomitost rozhodnost Bariéry Naopak jako nejčastější bariéry působí: ignorování základních dovedností: Cvičící podceňuje jednoduché základní techniky. I v tai-či platí, že k mistrovství je nutno postupovat od snadného k obtížnému, od jednoduchého k složitému. zanedbávání cvičení: Nepravidelné, pouze občasné cvičení a jeho zaměření jen na určité speciální techniky nemůže přinést očekávaný úspěch. Energie se kumuluje v jednom místě, zatímco jinde chybí. očekávání rychlých výsledků: Stejně jako u ostatních stylů wushu ani v tai-či neexistuje způsob jak rychle dosáhnout mistrovství. spokojenost s povrchním porozuměním: Po dosažení dílčích úspěchů se někteří cvičící spokojí s málem, které znají a již se nesnaží o porozumění pravé podstaty tai-či. přecenění vlastních sil, možností a schopností: Zatímco tai-či jako cvičením pro zdraví se mohou zabývat lidé různého věku, konstituce a zdravotního stavu, pro jeho sportovní a bojové uplatnění jsou nezbytné určité fyzické a psychické předpoklady; stejně tak není vhodné, aby začátečníci bez zvládnutí základních technik začali rovnou s nácvikem soutěžních sestav. technické chyby při cvičení: Přílišná strnulost nebo uvolněnost, nevyužívání pohybu boků a další.

Zakladatelé

O vzniku tai-či existuje mnoho legend. Autorství bývá přisuzováno různým lidem. Jako zakladatelé jsou uváděni např.: Xu Xuanpin, žil údajně v polovině 8. století a zabýval se zkoumáním tajemných sil. Zhang Sanfeng, žil za dynastie Tang (618-907) a vytvořil z technik a principů čtyř samostatných škol bojových umění Xu, Cheng, Yu a Yin, základy pozdějšího tai-či. Li Daozi, žil za dynastie Tang, vytvořil styl Xiantianquan (styl "fáze před stvořením vesmíru"), který je označován za pravzor tai-či. Han Gongyue, žil v 10. století, autor stylu Xiaojiutian ("devíti malých nebes"), předchůdce tai-či. Zhang Sanfeng, taoistický alchymista, žil v době panování císaře Huizonga ve 12. století za dynastie Yuan (1279-1368) ve Wudangu, naučil se stínovému boxu (tai-či) údajně při božském vnuknutí ve snu přímo od Velkého císaře Xuanwu. Zhang Sanfeng (jinak též Zhang Tun resp. Zhang Qunbao) nar. 9. 4. 1247, taoistický poustevník, zabýval se problematikou nesmrtelnosti. Zvládl bojový styl shaolinquan a obohatil ho o cvičení daoyin. Způsoby dosažení nesmrtelnosti zdokonaloval ve Wudangských horách. Výsledkem jeho úsilí je systém, který posléze dostal název TAI-ČI ČUAN (taijiquan). Den jeho narození je slaven vyznavači tai-či jako tradiční svátek. Zhang Sanfeng (jinak též Zhang Zhenren). Jako taoistický mnich přišel v r. 1394 do Wudangských hor, kde uviděl souboj straky (v některých verzích jeřába nebo jen "ptáka") s hadem. Při souboji pochopil proměny tai-či: měkkým přemáhat tvrdé, točit se jako tai-či. Na základě tohoto poznání, které je v souladu s teorií Knihy proměn, formuloval základy tai-či. Chen Wangting (? -1719) jinak též Chen Zhouting z Chenjiagou. Jeho bojový styl se zpočátku velice podobal ostatním vnějším, tvrdým stylům. Na sklonku svého života však byl pod silným vlivem taoismu, což se odrazilo i v jeho bojových sestavách. Staly se měkčími, pohyby plavnějšími a okrouhlejšími a větší důraz byl kladen na správné dýchání. Wang Zongyue z provincie Shanxi přinesl tai-či do Honangu za vlády Qianlonga (17361795). Jednou údajně projížděl přes Chenjiagou, kde se potkal s vesničany cvičícími formu boxu zvanou paochui. Několika příslušníky rodu Chen byl vyzván k souboji. Vždy však zvítězil, což na vesničany velmi zapůsobilo. Požádali proto Wanga, aby u nich na krátkou dobu zůstal a naučil je svou bojovou metodu. Žádosti vyhověl a pomohl jim modifikovat jejich tvrdý styl do měkčího tai-či. Tai-či rozpracoval i teoreticky. Nejdůležitější však není, zda zakladatelem tai-či je Zhang Sanfeng nebo někdo jiný, jestli žil jeden nebo několik mužů stejného jména a ani to, zda tai-či vznikl o sto let dříve nebo později. Důležité je, že vůbec vznikla že působí tak, jak působí. Tai-či patří ke školám a stylům wushu, které jsou označovány jako vnitřní, resp. měkké. Jsou tak nazývány proto, že využívají vnitřní síly člověka. Pohyby jsou měkké, oblé, vedené po křivce. Sílu protivníka využívají k vlastnímu vítězství. Tento druh bojových umění má původ v taoistických klášterech posvátných hor Wudang.